• ADVENTURER

VIETNAM "THIRTY FIVE"

Aktualizace: 17. pro 2019


Do Vietnamu se vydali ve složení Martin, Will, Pedro, Karlos, Alf, Frenk a já. Cesta byla naplánovaná na celý měsíc, já jsem se jí účastnil pouze 16 dní.


čtvrtek 2.9.2010

Naše cesta začala na Ruzyni, odkud jsme se letem Aeroflotu přesunuli do Moskvy. Zde jsme zakoupili 12-ti letou Whisky a po krátké čekačce nastoupili do dalšího letadla, tentokrát již směr Hanoi. V letadle jsme začali alkohol konzumovat a v necelé polovině, nám byla láhev zabavena palubním personálem. Let jsme pak již přečkali bez dalších průšvihů.


pátek 3.9.2010

V Hanoi jsme úspěšně prošli imigrační kontrolou a přesunuli se k terminálu vnitrostátních letů, kde jsme hledali společnost JetStar u které jsme měli zakoupeny letenky do Saigonu. Původně jsme měli letět ve 12h (nechali jsme si na přestup rezervu 4h), ale dva dny před odletem nám změnili let o dvě a půl hodiny později. Jelikož bylo teprve devět a nám se nechtělo a tak jsme se vydali na přepážku společnosti a ukecali změnu letenek na odlet již v 10.10. Před odletem nám ještě při kontrole zabavili zbytek whisky, na kterou jsme samozřejmě již zapomněli … :o(

Let Z Hanoe do Saigonu trval necelé dvě hodiny. Taxíkem jsme se za pár minut dostali do centra, kde jsme si poblíž ulice De Tham našli ubytování. Po nezbytné rekonvalescenci jsme se vydali do města.

Prošli jsme si tržnici Dan Sinh, kde se dají nakoupit přebytky od US Army během jejího působení ve Vietnamu.

Večer jsme se setkali s Lubošem, který v Saigonu pracuje, a kluci se s ním potkali již během první výpravy. Luboš nám zajistil na naši cestu dodávku pro 16 osob a také dvě místní průvodkyně. Setkání jsme stvrdili vypitím 58 piv a v přátelské atmosféře jsme se krátce po půlnoci rozloučili a vydali na hotel … teda alespoň já, Will a Martin … zbytek vyrazil ještě do nočního města … dle Frenkova tvrzení „na jednoho až dva panáky“ … dorazili někdy okolo třetí.


sobota 4.9.2010

Díky časovému posunu a také díky alkoholové mrtvici části výpravy jsme se z hotelu dostali až okolo dvanácté hodiny. Prohlídku města jsme tedy pro zatím odložili a vydali se opět do tržnice, kde již tentokrát chtěli kluci nakupovat. Kluci nakoupili hromadu militarií od hodinek, přes vařiče a pouzdra na mačety až po helmu jihovietnamské armády. Pokus o koupi nočního vidění ztroskotal na ceně …. kluci měli limit 500USD a prodavač se nenechal usmlouvat pod 650USD.

Večer jsme se opět sešli s Lubošem, který s sebou tentokrát přivedl i obě průvodkyně … Thanh (s předky v císařské rodině) a Anh. Naplánovali jsme výlet do oblasti delty Mekongu.

Večer se kluci ještě chvíli pozdrželi v bárku. Zlatým hřebem večera byl Karlosův výstup s řidičem rigši. Naložil řidiče do vozíku a odvezl ho před náš hotel, kde mu ještě za jízdu zaplatil.


neděle 5.9.2010

Ráno jsme vstávali již v šest hodin a na sedmou jsme měli sraz s Lubošem a jeho kamarádkami Thanh a Anh. Ti nás měli při cestě po deltě Mekongu doprovázet.

Nejdříve jsme zamířili do města My Tho, odkud jsme chtěli vyrazit lodí do míst, kde byla před lety základna říčních US jednotek a také jednotek SEALs. Ještě před tím, nás však Anh vzala na návštěvu svého strýčka Khoe, který se bojů účastnil jako příslušník vojenské policie jihovietnamské armády. Ukázal nám některé své fotografie (měl je pečlivě schované pod postelí) a také vyprávěl o několika blízkých místech, kde byli američané za války. Také nám ukázal potvrzené Vietnamské vlády, že byl aktivním příslušníkem jejich armády. Na základě tohoto potvrzení mohl bez problémů v USA žádat o azyl. Toto potvrzení bylo podle něj jeho nejdůležitějším dokumentem. Ale po sjednocení Vietnamu jej musel ukrývat.

Po setkání jsme vyrazili do oblasti Dong Tam, kde měla být námi hledaná základna. Řidič nás vysadil poblíž hadí farmy, ale tam jsme narazili pouze na americký zásobník na vodu. O kus dál byla navíc brána se strážným, přes kterého jsme se nedokázali dostat ani s pomocí výřečné Thahn. Zkusili jsme ještě jednu bránu, ale se stejným výsledkem. Rozhodli jsme se zkusit dostat do této oblasti po vodě.

Vrátili jsme se do My Tho a Thahn nám domluvila loď. Podařilo se jí dostat na poloviční cenu a tříhodinový výlet nás vyšel na 640t VND. Vyrazili jsme lodí západním směrem od přístavu a přibližně po 5km jsme byli ve vytoužené oblasti dostali a mohli si tak prohlédnout mola a zbytky přístavu využívaného americkými jednotkami. Na břehu jsme také zahlédli vyprošťovací vozidlo M35 rail. Zpátky jsme se vraceli podél druhého (jižního) břehu a k přístavu v My Tho jsme přijeli z úžiny mezi ostrovy.

Luboš nás musel kvůli pracovním povinnostem v podvečer předčasně opustit a vrátit se zpět do Saigonu.

Abychom měli další den před sebou kratší cestu, přesunuli jsme se ještě večer do hlavního města provincie - do Can Tho. Při vystupování z auta před hotelem Karlos zjistil, že nemá peněženku s doklady … vzpomněl si, že si ji pokládal před nástupem na loď na nárazník auta … začali jsme intenzivně prohledávat auto a řidič si najednou z čista jasna vzpomněl, že ji našel a schoval do kastlíku … hajzlík jeden.

Večer jsme u večeře s holkama naplánovali další trasu a rozhodli se, že po návratu do Saigonu necháme u agentury řidiče vyměnit. Byl to totiž již jeho druhý prohřešek – nejdřív se z nás pokoušel vytáhnout další peníze na stravu, a tu má jako řidič v restauraci za dovezení skupiny zákazníků zdarma


pondělí 6.9.2010

Další den jsme se vydali na cestu hned časně z rána. Ve městě jsme se ještě podívali do přístavu se sochou Ho-Chi-Minha v nadživotní velikosti a vyrazili na cestu.

Naší první zastávkou bylo bývalé vojenské letiště Bin Thuy, které se v současné době využívá pro civilní letecký provoz. Také zde právě probíhala stavba velkého terminálu. Zajímavé bylo, že se na stavbě používaly staré americké náklaďáky. Část oblasti byla uzavřena, ale vypadalo to, že se do ní dá bez problémů vstoupit. Protože si Will všimnul budov po američanech, zkusili jsme se k nim přiblížit pěšky. Nejdříve nás civilisté upozornili, že sice můžeme jít dál, ale nesmíme fotit. Takže jsme pokračovali a po chvíli narazili na skupinku vojáků, kteří nás z oblasti definitivně vykázali. Když jsme nastupovali zpět do minibusu, objevili se dva vojáci na motorce (jeden z nich měl na zádech kalacha) a jeli společně s námi, dokud se nepřesvědčili, že definitivně odjíždíme.

Náš další cíl bylo městečko Long Xuyen. Zde jsme pátrali po letišti, přistávacích plochách pro vrtulníky a dalších budovách. Nejdříve jsme vyrazili bárkou na prohlídku z vody, při které jsme viděli zbytky betonových pilířů a také jsme se dostali na plovoucí trh. Při návratu z vyjížďky nás řidič informoval, že dostal pokutu 500t VND za špatné parkování. Nicméně bylo auto stále na stejném místě a potvrzení o platbě pokuty řidič neměl, takže to vypadalo na další fintu, jak se dostat k penězům. Ještě jsme se zastavili v jedné z budov používaných Američany, ve které je nyní vojenská nemocnice a u které byly také k vidění stará americká auta.

K obědu jsme si dali nudle v polévce s hovězím masem – „Bun Bo“. Jídlo bylo výborné, i když ostřejší než jiný druh této polévky – „Pho Bo“, kterou jsme již měli dříve. Karlos si díky přidání pálivých papriček a dalšího koření udělal z polévky téměř nepoživatelnou záležitost, ale nevyměknul a snědl jídlo všechno. Vypadal, jako kdyby právě vylezl ze sauny.

Večer jsme se ubytovali v městečku Chau Doc, což je také hraniční přechod s Kambodžou. Řidič se nechal od personálu přesunout z pokoje, který měl zadarmo, do lepšího za poplatek, který chtěl zaplatit po nás … byl opravdu neuvěřitelný, nepromarnil jedinou šanci nás stáhnout o další peníze. Večer jsme se prošli městem a pak se neuvěřitelně přejedli místní specialitou, hovězím ve specielní omáčce s rýží.


úterý 7.9.2010

Ráno jsme vyrazili na tržnici, kde jsme si dali snídani, a pak si pronajali loďku na projížďku po Mekongu. Jelikož byla dost malá, jela pouze Tanh a s ní Martin, Will a Frenk. Našli zbytky mola, které používaly říční jednotky.

Vyrazili jsme na cestu zpět do Saigonu. Zastavili jsme se na třech místech, kde jsme pátrali po stopách US Army. Nejzajímavějším z nich bylo městečko Sa Dec. Will mě v jedné ze svých knih fotku, na které byla zachycena skupina SEALs na molu u řeky právě v tomto městě. Chtěli jsme najít místo, kde byla tato fotografie pořízena. Zastavili jsme poblíž mostu a vyrazili na průzkum. Nejdřív jsme prozkoumali břeh, který byl na fotce zachycen na druhé straně. Na fotce zde bylo vidět několik budov. Museli jsme projít místním trhem, kde se prodávala především potraviny také spousty čerstvých ryb. Dům z fotografie jsme našli. Domorodci nám pokukovali přes ramena a nadšeně se nám pokoušeli při hledání radit. Pak jsme přešli most a hledali místo, kde mohlo být původně molo. Proplétali jsme se uličkami, dokonce nás pustili do jedné firmy, a hledali jsme to správné místo. Nakonec jsme jej našli, ale molo již bylo pryč. Během tohoto hledání jsme byli pro místní dost velkou atrakcí a nadšeně na nás povykovali a smáli se. Do Sa Dec příliš turistů nezavítá, tak to pro ně byla příjemná změna.

Večer jsme dorazili do Saigonu a potkali se s Lubošem.


úterý 7.9.2010

Večer jsme dorazili do Saigonu a potkali se s Lubošem. Ten nás pozval druhý den na oběd a na prohlídku pagoty Thich Quang Duc. Thanh nám slíbila, že s námi ve čtvrtek bude moci jet na výlet podél silnice Q13. Na tento výlet bychom sami pravděpodobně vyrazit nemohli, protože námi vyhlídnuté lokality nejsou turisticky příliš známé a velice těžko bychom se na místě orientovali. Po odjezdu Lubošem s Thanh jsme pokračovali v tahu Saigonskými podniky. Na hotel jsme se trousili postupně, vybraní jedinci až okolo čtvrté hodiny ranní.


středa 8.9.2010

Ráno jsme chtěli v devět vyrazit na pěší prohlídku Saigonu. Před obědem s Lubošem jsme chtěli stihnout Prezidentský palác. Někteří členové výpravy však měli lehké problémy se vstáváním. Když už se mě, Martinovi a Willovi podařilo většinu přesvědčit, že je na času vstávat, zjistili Karlos a Alf, že byli při nočních radovánkách oloupení o mobilní telefony. Já s Willem jsme tedy vyrazili do směnárny vyměnit dolary za VND a zbytek začal pracovat na blokování telefonů. Takže okolo jedenácté hodiny byli všichni připraveni vyrazit. Peklo!!! Půlden na nic!!

Vydali jsme se tedy za Lubošem. Společně s ním a jeho asistentkou jsme zašli na oběd a pak do slibované pagody Thich Quang Duc. Pagoda nese název podle slavného mnicha, který zde žil před svou smrtí, a který se v Saigonu v roce 1963 demonstrativně upálil na protest proti vládě prezidenta Diema. Pagodou nás provedl jeden s místních mnichů. Prohlédli jsme si mnichův pomník, mnichovi soukromé věci či jeho poslední vzkazy lidu či přátelům. Nejvíc na nás zapůsobil obraz mnicha, na jehož malbu byl použit mnichův popel, zbytky jeho šatů a krev jednoho dobrovolníků z řad mnichů.

Po prohlídce pagody jsme se stavili v Lubošově kanceláři, doporučit nám lázně s masážemi. Protože jsme se ještě chtěli zastavit v tržnici a dokoupit nějaké další militárie museli jsme pospíchat. Thanh nás totiž pozvala na typickou Vietnamskou večeři. Dokonce dorazila i Anh. Jednalo se v podstatě o něco podobného jako fondee. Na stoly před nás umístila obsluha restaurace grily a my jsme si na nich opékali různé druhy masa a zeleniny. Ty jsme pak balili do rýžových placek. Dalším chodem pak byla jakási polévka s nudlemi, masem, zeleninou nebo tofu. Po večeři jsme se ještě domluvili na zítřejší výlet a zahnaly jsme se na pokoje, aby to nedopadlo stejně jako předešlý den.


čtvrtek 9.9.2010

Ráno jsme chtěli vyrazit hned v sedm hodin, ale tentokrát odjezd zdržela svým pozdním příchodem Thanh. Alespoň jsme si stihli dát rychlou snídani a vyrazili na sever od Saigonu k silnice Q13, kde jsme chtěli pátrat po stopách 1. pěší divize US Army.

Naší první zastávkou bylo městečko Lai Khe. Zde se nacházelo letiště a několik základen 1. pěší divize. Zde se nám podařilo letiště úspěšně lokalizovat. Při procházení prostoru se nám podařilo najít spoustu zajímavých věcí. Jednalo se například o části Claymore, články do M60, kulky pro M16 a pro 0.50, pytle na písek, zbytky boty, část tubusu LAW M72, hlavice neřízené střely (pravděpodobně z vrtulníku či letadla …. viz. foto) a další fragmenty výstroje.

Dále jsme pokračovali Phuc Winh, kde jsme hledali další letiště se základnou. Letiště jsme našli, ale hned vedle něj je aktivní základna vietnamské armády. Vyrazili jsme tedy na letiště, ale poměrně rychle se objevili dva vojáci a slušně, ale důsledně, nás z oblasti vykázali. Během krátké procházky se nám podařilo najít pár článků pro M60 a pytle.

Po krátké večeři jsme zapadli na hotel.


pátek 10.9.2010

Na další den jsme měli naplánován výlet k městu Cu Chi, kde se nacházejí zpřístupněné tunely po bojovnících Vietcongu. Jako průvodce s námi pro tentokrát vyrazila Lubošova asistentka Khanh.

Cu Chi se nachází cca 30km od Saigonu. Nejdříve jsme se zastavili přímo ve městě, kde je k vidění (a také k prolezení) několik kousků francouzské a americké techniky, včetně vrtulníku UH-1D.Techniku si sice můžete osahat i prolézt, ale je již ve velmi zuboženém stavu.

Dále jsme pokračovali ke komplexu tunelů. V době svého největšího rozmachu, byly tunely dlouhé cca 250km a dosahovaly až do Saigonu. Některé tunely se povedlo Vietcongu dokonce vyústit přímo v amerických či jihovietnamských základnách. V rámci prohlídky jsme se dozvěděli něco o pastech, které Vietcong líčil, o systémech tunelů a dalších zajímavých věcech. K vidění zde také jsou figuríny bojovníků Vietcongu v jejich typických černých oděvech. Z pro nás neznámého důvodu, měli někteří z nich přes sebe přehozené maskovací ponča, která v žádném případě nespadala dobově do války ve Vietnamu. Vypadala spíš jako současný maskovací vzor Vietnamské armády. Jeden z průvodců se nás pokoušel přesvědčit, že se jedná o americký maskovací vzor, což byl naprostý nesmysl.

Nejzajímavější součásti prohlídky areálu je možnost prolézt si některé z tunelů. Do tunelů se leze z jedné z budov a celkem si můžete prolézt asi 70m tunelů. Pokud ale trpíte klaustrofobií, tak můžete tunely opustit i dříve některým z bočních výlezů. My jsme si je samozřejmě prolezly celé. Na to, že se jednalo o propagační tunely, tak pro nás evropany průměrného většího vzrůstu bylo lezení tunely poměrně namáhavé a vůbec jsem americkým vojákům, kteří do tunelů lezli, nezáviděl. Některé vstupy do tunelů byly tak úzké, že se do nich nikdo jiný, než Vietnamec ani vejít nemohl, a navíc byly mnohokrát jištěny pastí.

Součástí areálu je i střelnice, kde je možné si zastřílet z některých zbraní, které byly během Vietnamské války používány znepřátelenými stranami. Samozřejmě zde měli profláknuté „kalašnikovi“, ovšem ve verzi AKM, která již do doby války ve Vietnamu nepatří. Mimo jiné si můžete vystřelit z M16 nebo z kulometu M60. A to byly právě zbraně, které nás zajímaly nejvíce … tedy především ten kulomet. Zakoupili jsme 50 nábojů do kulometu a 20 do M16 a vydaly se na střelnici., kde jsme si střelbu náramně užili. Trochu nám náš požitek kazil fakt, že se kulomet poměrně často zasekával. Ale i tak to stálo za to!!!

Po návratu jsme se vyrazili na večeři. Jelikož Martin již několik dní toužil po řízku, rozhodli jsme se pro večeři v západním stylu a navštívili KFC.


sobota 11.9.2010

Předposlední den v Saigonu jsme chtěli strávit návštěvou Paláce Vietnamského znovusjednocení, několik muzeí a dalších zajímavých míst. Společnost nám opět dělala neunavitelná Thanh.

Nejdříve jsme zamířili do Paláce Vietnamského znovusjednocení, což je novodobý název Prezidentského paláce (též Palác nezávislosti). Dne 30. 4. 1975 vjezdem tanků Severního Vietnamu před tento palác v podstatě skončila tato válka. Tank, který jako první projel branou je v parku u paláce vystaven. Prý je na různých místech Vietnamu k vidění hned několik tanků, které projely branou zaručeně první, ale já jsem žádný jiné neviděl. Dále zde můžete vidět letadlo jednoho z Jihovietnamských pilotů, který již nedokázal své revoluční myšlení udržet na uzdě a zaútočil na sídlo prezidenta dvěma leteckými pumami. Nikoho však nezranil a ani škoda nebyla nijak vážná. Tento hrdinský čin provedl 9. 4. 1975, čili necelý měsíc před kapitulací Jihovietnamské vlády. Opravdu velmi statečné. Na střeš paláce si můžete prohlédnout UH-1E a jsou zde i zakreslena místa, na která dopadly pumy při leteckém útoku. V podzemí jsou také k vidění velice zajímavé mapy.

Dále jsme si prohlédli katedrálu Notre Dame a průčelí hotelů Continental a Caravelle (zde bydleli za války novináři a probíhali zde tiskové konference).

Po obědě jsme se přesunuli do Vojenského muzea, kam se sice neplatí vstup a není zde příliš lidí, ale zase toho zde není tolik k vidění. Dalším muzeum, které jsme chtěli navštívit, bylo Válečné muzeum.

Válečné Muzeum se původně jmenovalo Muzeum amerických a čínských válečných zločinů, ale po v rámci zlepšování vzájemných vztahů bylo přejmenováno. Ani to však nebránilo vietnamským úřadům, aby byla většina expozic pojata poněkud tendenčně. To ale není důvodem toto muzeum nenavštívit. Je zde vystaveno poměrně slušné množství zajímavé techniky od tanků, přes vrtulníky až po letadla. Je zde podrobně popsán celý válečný konflikt, včetně popisu zúčastěných jednotek, výstavek používaných zbraní a také velice zajímavých fotografií ze všech znepřátelených stran. Je zde také věnována část i těm státům, které se konfliktu zúčastnili, ale o nichž se příliš nemluví (např. Austrálie, Nový Zéland, Filipíny, Jižní Korea, Thajsko, atd.).

Po společné večeři s Thanh, Anh a jednou jejich spolupracovnicí jsme se přesunuli na hotel. Zlatým hřebem večeře bylo mé „kouzelnické“ číslo s lahví piva … nebudu to moc rozvádět … kouzelnické číslo skončilo rozbitou lahví o větrák a několikaminutovou křečí smíchu všech zúčastněných …


neděle 12.9.2010

Poslední den jsme chtěli věnovat posledním nákupům, které jsme chtěli absolvovat na rikšách. Nejdříve jsme se stavili v místním Hard Rock Cafe, kde si někteří kluci koupili trička. Dále jsme pokračovali do jedné z městských tržnic, kde jsme zakoupili pár dárků. Já jsem pořídil vietnamskou kávu a hrneček na přípravu vietnamské kávy Sua. Naší poslední zastávkou byla opět tržnice Dan Sinh. Zde proběhly poslední nákupy militarií. Já jsem podlehl nákupnímu šílenství a pořídil jsem si severovietnamskou uniformu a megafon (ten se bude na manévrech určitě hodit).

Poslední hodiny před odjezdem jsme strávili v restauraci Sasa. Odsud se ještě kluci stihli přeci jen domluvit na nákupu Starlighta. Nakonec se s prodávajícím shodli na částce 520USD. Majitel jej do restaurace přivezl.

Před odjezdem se s námi přišla rozloučit Thanh. Přinesla nám na rozloučenou dárek – krabičku se sedmi ping-pongovými míčky, na které bylo nakresleno sedmero obličejů – pro každého z nás jeden. Vydržela v restauraci až do našeho odjezdu.

Pokusili jsme se uvelebit v lůžkovém autobuse a vydali se na desetihodinnou cestu do Nha Trang, během které jsme měli ujet 450km.

„Thanh“ alias „Julia“ alias „Maika“ alias „maličká“ alias „malinkatej ďábel“

Po rozloučení s Thanh se k ní ještě musím vrátit. Že ale měla jmen, co? „Thanh“ bylo její běžné jméno, „Julia“ její západní jméno, „Maika“ domácké jméno jež dostala od rodičů, kterým se líbilo z jednoho československého seriálu … a poslední dvě jména jsme jí dali my …

Tohle naprosto neuvěřitelné stvoření, vždy naplno nabité energií a neutuchajících optimismem nám zpříjemňovalo první týden naší expedice. Díky ní na nás byli krátcí místní šejdíři a chytráci, kteří se nám pokoušeli vylepšit účet či nasadit běžnou turistickou cenu. Přejezdy autem nás zpestřovala výukou vietnamštiny. Dala dohromady malý slovník na A4 a 7x ho opsala, aby mohla každému z nás dát jednu kopii. A nejenže nechtěla od nás žádnou finanční kompenzaci, ale při každém placení se nám snažila přes náš odpor přidat na společný účet, či nás jednou za čas pozvala na večeři. Byla prostě výjimečná!!!


pondělí 13.9.2010

Po pekelné cestě busem, kdy se řidič jako naprostý dement a idiot, jsme se dostali na autobusové nádraží v Nha Trang. Vysypali jsme se ven a našli si hotel. Will šel dospávat dluh z autobusu (lehátko v autobuse nebylo koncipováno na jeho velikost a vůbec se nevyspal) a my ostatní jsme se vydali na pláž. Po cestě jsme se stavili v divecentru a domluvili si ponory na úterý a středu. Zbytek dne jsme strávili zevlingem na pláži, kde se většina výpravy úspěšně připekla. Martin si ještě v místním atelieru objednal nakreslení obrazu podle fotografie.


úterý 14.9.2010

Ráno nás vyzvedli lidi z divecentru a odvezli nás do přístavu. Jako větší skupina jsme dostali samostatnou loď, zbytek potápěčů vyjížděl na druhém plavidle. Nepotápěl se pouze Pedro s Frenkem, ale i oni dva s námi tento den vyrazili na moře za účelem šnorchlováním. Oba ponory byly pohodové a provedli nás krásnými korálovými zahrádkami. O něco horší to bylo s rybami. Obě lokality, na kterých jsme se potápěli, byly poměrně dost chudé na mořské živočichy. Sice jsme viděli dvě murény, pár perutýnů, jehly, ale celkově jsme byli z představení živočichů zklamáni. Nejzajímavější byla dvojice jasně červených klaunů. Takto zbarvené klauny nikdo z nás ještě neviděl.

Po návratu do Nha Trang jsme se opět vyvalili na pláž. Já s Frenkem jsme si v místním krejčovství objednali ušití obleků a já jsem pro Šárku objednal ušití typického vietnamského ženského oděvu – Au Dai.

Také jsme si domluvili dvoudenní výlet do národního parku Buon Ma Thuot.


středa 15.9.2010

Všichni potápěči vyrazili opět na loď. Ponory byly tentokrát zajímavější, i ryb bylo víc a dopoledne jsme strávili velice příjemně. Po návratu do přístavu jsme si ještě zajeli do přístavu na potvrzení potápěčských deníků a rozloučili se s osazenstvem základny. Nutno podotknout, že jejich servis byl na velmi vysoké úrovni.

Pedro s Frenkem mezitím vyrazili lanovkou na blízký ostrov Hon Tre (Bambusový ostrov). Dříve zde byly vysazovány průzkumné jednotky v rámci výcviku RECONDO školy. V současné době je zde zábavní park s atrakcemi a také se staví aqvapark.

Odpoledne jsme pro změnu prolenošili na hotelu a na pláži. Večer se trochu zvrtnul a někteří z nás šli spát až k ránu.


čtvrtek 16.9.2010

Ráno jsme měli sraz s průvodcem a řidičem. Vydali jsme se na výlet na středovietnamskou vysočinu. Naším cílem byl národní park Yok Don.

Přes orlí průsmyk a spousty kávových plantáží jsme dojeli až k městu Buon Ma Thuot. Jedná se o hlavní město provincie Dac Lac a je proslulé především díky pěstování kávy. Jelikož bylo město strategickým místem již na začátku šedesátých let. Již v roce 1961 Byla zde založena první US základna ve Vietnamu. Příslušníci Zelených baretů z 5.th Special Forces zde cvičili zvláštní jednotky složené z Nungů (menšina, která Vietnamce nenáviděla). Koncem šedesátých let zde byly svedeny čtyři velké bitvy mezi jihovietmanskou armády a US Army, proti armádě Severního Vietnamu. Město se podařilo udržet až do roku 1975, kdy bylo na příkaz prezidenta posledních 1200 příslušníků jihovietnamské armády staženo do Nha Trang. V té době proti nim stálo 25.000 vojáků Severního Vietnamu.

Dále jsme pokračovali k vodopádům Dray Sap. I když vodopády ztratili díky stavbě vodní elektrárny svou mohutnost, bylo se zde rozhodně na co dívat. Vodopády jsou široké až 100m a vypadají impozantně.

Večer jsme dorazili do národního parku Yok Don a ubytovali se u jezera Lak.


pátek 17.9.2010

Hned ráno po snídani jsme vyrazili do blízké domorodé vesnice. Odsud se vyráží na procházku se slony. Rozdělili nás po dvou a Will dostal jednoho slona sám pro sebe. Nejdříve jsme šli podél jezera, kde jsme si užili i trochu sloního off-roadu, protože jsme museli kvůli zemědělcům opustit cestu. Zamířili jsme k jezeru. Slon, na kterém jsem jel s Frenkem byl „řidičem“ odehnán od pastvy a nesl to velmi nelibě. Začal se cukat, vrčet a třást se … vypadal pěkně nasraně. Nebyl to úplně nejlepší pocit, ale po chvíli se naštěstí uklidnil a už nezlobil. Prošli jsme si část jezera. Voda dosahovala chvílemi slonům i nad oči, a když vysunovali choboty z vody k nádechu, tak vypadaly jak ponorky. Jednu chvíli to vypadalo, že budeme mí t i mokré boty. V pohodě byl Martin s Aflem, protože měli většího slona. Nakonec ale sloni přešli na mělčinu a procházku jsme zvládli bez koupele.

Ještě jsme si prošli blízkou domorodou vesničku, kde domorodci své domy staví na kůlech (čím bohatší rodina, tím vyšší kůly). Také jsme se zajeli podívat k bývalé soukromé vile posledního vietnamského císaře. Před třemi lety byla vila opuštěná, ale v současné době je z ní kýčová restaurace.

Čekala nás pětihodinová cesta do Nha Trang. Cestu jsme si zpestřili krátkou zastávkou ve výrobnách cihel, které jsme si pěkně prolezli a okoukli, jak se cihly vyrábějí a vypalují. Také jsme se stavili u jedné rodiny, která chovala asi třímetrovou krajtu i s dvacítkou 2,5 měsíčních háďat.


Sobota 18.9.2010

Dopoledne jsme vyrazili na motorkách na obhlídku letiště v Nha Trang. Až bylo vedro nesnesitelné, přesunuli jsme se na pláž, kde jsme byli až do té doby, než jsem musel vyrazit na letiště a přes Hanoj a Moskvu se vrátit zpět do ČR.


Kluci večer mířili lůžkovým „peklobusem“ do Da Nangu ….

6 zobrazení
O Nás

Cestování nás baví :-)

Snažíme se proto cestovat a objevovat nové země a nová místa jak je to jenom možné.

Chcete vědět víc?

 

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now