• ADVENTURER

Vietnam - Laos - Kambodža

Cesta do NAMu po trase Praha - Moskva - Hanoj

Dlouho očekávaná dovolená se přiblížila. Termín odletu se zdál daleko, když sme kupovali v lednu tohoto roku letenky. Nicméně pár měsíců uteklo jako voda a dobrodružná cesta po třech východoasijských státech je tady. Odlet s ruskou společností Aeroflot je v úterý ve 13:00 a tak jako vždy balím na poslední chvíli. V pondělí večer jsem připravil tak nějak to nejdůležitější a do batohu jsem věci naházel až v úterý ráno. Na letiště mě odváží brácha a cestou ještě vyzvedáváme Harryho, který bydlí nedaleko. Praha je celkem volná a tak dorážíme na letišti zhruba kolem 10:35, kde na nás již čekají Tonda a Michal. Vzápětí dorazí Jožka s ... a začíná balení batohů do folie. Jako poslední dorazí poslední dvě členky výpravy ... Petra a Petra. Dvě hodiny před odletem již máme přidělenu Check In přepážku, ale když vidíme frontu u Economy, vysíláme Jožku se svojí Silver kartou programu OK Plus k vedlejší business přepážce, zda-li by nás neodbavili jako skupinu. Ještě pouštíme před sebe brblající šikmoočky, kteří mají zakoupenu letenku do business třídy a pak už vezmou nás. Před odletem ještě povinná zastávka u McDonalda, neboť na plánovaném prvním letu Praha - Moskva (letiště Šeremetěvo) neočekáváme příliš vydatné jídlo. Z Prahy startujeme zhruba s 10ti minutovým zpožděním. Zhruba půl hodinky jsou cítit trochu silnější turbulence. Pak přichází na řadu lehké občerstvení s desertem a kávou nakonec. Zbytek letu je celkem pohodlný a tak po 2,5hod přistáváme v Moskvě. Po vystoupení z letadla nás čekala pasová kontrola, kde byla obrovská fronta a nechutné vedro. Takže po půlhodině dušení ve vlastní šťávě jsme uvítali Duty Free shop, ve kterém jsme zakoupili 0,5l Bacardi s Colou, hned trochu s Michalem ochutnali a zbytek nechali do letadla. Boarding time na let do Hanoje máme zapsán na 19:25 místního času a tak se pomalu chystáme nastupovat. Doufal jsem, že v A330 bude o trochu víc místa než v předchozí A320, ale bohužel jsem se mýlil. Startujeme opět se zpožděním, tentokráte asi 20min a čeká nás 9hod letu. Zanedlouho začnou letušky rozdávat první občerstvení v podobě pití a tak si poroučíme Colu, abychom měli s čím namíchat zbytek Bacardi. Při počtu 8mi lidí je to hned pryč. Tonda ještě hlásí, že má v tašce litrovku vodky, ale tu necháváme na později. Přichází na řadu jídlo...máme na výběr klasicky buď rybu nebo kuře. Myslím, že většina si poručila také kuře. Z jídelního lístku se mi začínají sbíhat sliny...k snídani budou palačinky :) Zhruba po dvou hodinách uléháme a snažíme se usnout, ale jak se tak probouzím po dvou hodinách snahy usnout, zjišťuju, že ani ostatním se nespí moc dobře. Už jsem začínal doufat, že náš let bude brzo končit, ale čekají nás ještě čtyři hodiny letu :/ Přední část letadla s třídou business je poloprázdná a tak držíc se hesla "Líná huba holý neštěstí" zkoušim letušku, zda bych si tam nemohl trochu schrupnout, ale je neoblomná a tak se vracím trpět na své místo 12E, kde právě píši tento článek občas pozorujíc ostatní.


Z Hanoje do Hue ...aneb jak si užít business třídu za 600kč navíc ...


Hue

Středa 17.8.2011 Po příletu na letiště u Hue jsme skrz intenzivní déšť naběhli do dvou taxíků. Po dvacetiminutové cestě jsme se dostali k hotýlku, který jsme si vyhlídli v průvodci. Jmenoval se Binh Minh Sunrise a za 9USD za osobu jsme dostali ubytování v dvoulůžkových pokojích s klimatizací, ledničkou, televizí a ještě navíc se snídaní. Ubytovali jsme se a vyrazili na krátkou procházku do centra Hue. Jelikož již bylo pět, byla Citadela zavřená. Prohlédli jsme si alespoň několik kousků vojenské techniky z války (tanky, obrněná vozidla, děla, atd.), která se nacházejí kousek od hlavního vchodu. Dali jsme si večeři a zamířili zpět do hotelu. Zde jsme si na čtvrtek domluvili pronájem malé dodávky s řidičem a také zakoupili lístky na autobus do Laosu na pátek ráno. Na pokojí „Hipo týmu“ (hipochondr tým – Tom a Harry) jsme ještě zlehka oslavili svátek obou Peter a zalezli do pelechů. Čtvrtek 18.8.2011 Po snídani nás v hotelu vyzvednul řidič a vyrazili jsme na prohlídku okolí Hue. Jako první zástavku jsme měli hrobku císaře Tu Duca. Pak nás průvodce vyvezli na krásnou vyhlídku, ze které byla vidět Voňavá řeka. Na vyhlídce bylo několik bunkrů, které pamatovali ještě francouzské kolonizátory. Bohužel byli vchody do nich uzavřené, tak jsme je neprolezli. Dále jsme pokračovali k hrobce císaře Khai Dinha. Jako poslední a zároveň nejvelkolepější jsme se byli podívat na hrobku císaře Minh Manga. Celý areál je krásně členitý a upravený, ale k samotné hrobce jsme se nedostali. Je totiž přístupná pouze jednou ročně při výročí císařovi smrti. Naší poslední zastávkou byla pagoda Thien Mu. Ta se tyčí na Voňavou řekou 4km jihozápadně od Citadely. Tato pagoda je jedním z typických symbolů Vietnamu. Za hlavní svatyní pagody je vystaven automobil Austin, který patřil mnichu Thich Quang Duc, a jímž mnich přijel v roce 1963 do Saigonu, kde se demonstrativně upálil na protest proti politice jihovietnamské prezidenta. Po obědě jsme se nechali vysadit přímo u Citadely. Prošli jsme si ji celou, část byla sice v rekonstrukci, ale i tak bylo na co koukat. Uvnitř si můžete dopřát vyjížďky na koni i na slonech, ale my jsme tyto radovánky vynechaly. Potkali jsme pár čechů kteří dali dohromady několik turistů na to, aby se v místním divadle odehrálo představení (minimum bylo 14). Obě Petry tedy vyrazili na divadlo a zbytek jsme se zatím potulovali citadelou. Večer vyrazil zbytek výpravy na masáž, já jsem si šel něco ťukat do notebooku do práce. Petře Š. během masáže spadla přímo na nos garnyž. Naštěstí se jí nestalo nic vážného a pouze jí z nosu stříkala krev. Nicméně v množství větším než velkém a poměrně dlouho. Tak si nos zašpuntovala dvěma slušivýmy tampony. Večer jsme oslavili její přežití!!! Na večírku jí byla udělena přezdívka „vrabčák“, abychom se v Petrách vyznaly.


Z Hué do Pakse

Pátek 19.8.2011 - Brzy ráno nás v hotelu vyzvedla dodávka, která nás odvezla na hranice s Laosem. Prošli jsme hranicemi na Vietnamské straně a vyřídili si víza do Laosu. Kdo u sebe neměl fotku, toho si úředníci za příplatek sami vyfotili. Na Laosské straně jsme přesedli do jiného mikrobusu. Nějak v něm ale pro nás nez byla místa. Řidič začal vymýšlet, jak nás usadit mezi sedačky na plastové židličky. Musel jsem mu vysvětlit, že tedy takhle ne, že mi teda budeme rozhodně sedět na normálních sedadlech. Nakonec vyexpedoval ze svých sedadel několik místňáků. Pak jsme bez větších problémů pokračovali až do Savannakhetu. V Savannakhetu jsme chtěli především přespat a podívat se na muzeum s dinosaury. Vybrali jsme si místní restauraci, ve které byl majitel, který se v 80.letech podíval do Prahy. Večer jsme zapadli do pelechu poměrně brzy. Sobota 20.8.2011 Ráno jsme si trochu přispali, a po snídani vyrazili tuk-tukem na autobusové nádraží a koupili si lístky do města Pakse. Odtud jsme chtěli podniknout několik výletů do okolí. Tuk-tukem jsme pokračovali k muzeu dinosaurů. Bylo sice malinké, ale plné zajímavých exponátů, které byli nalezeny na pěti nalezištích v oblasti Savannakhet. Po prohlídce jsem si vyzvedli věci v hotelu a vydali se na nádraží na autobus. Cesta do Pakse trvala pět hodin a měli jsme ji zpestřenou o konzumaci jedné z pochutin, které nabízeli prodejkyně na jedné ze zastávek. Jednalo se o kuřecí maso zmáčknuté mezi dvěma klacíky (na první pohled jako špíz). Za tři jsme zaplatili cca 10kč a začali je konzumovat. První sousta nebyla špatná, další se již nekousla moc dobře a ani chuťově to nebyl žádný zázrak. Při bližším, prozkoumání masa jsme zjistili, že se jedná o grilované pařátky a zobák kuřete … a tím pro nás jídlo skončilo. Zbytek cesty již proběhl v klidu. Po příjezdu do Pakse jsme se pomocí tuk-tuku přesunuli do centra, kde jsme měli z průvodce vyhlídnutý hotel. Ten měl však málo volných míst a tak jsme šáhli hned po tom vedlejším. Měl lepší ceny, dva krásné čtyřlůžkové pokoje, zdarma wifi … no prostě přesně to co jsme hledali. Večer jsme naplánovali výlet lodí do Champasaku na angorský chrám. Ostatní kromě mě a Tondy zašli ještě na masáže (tentokrát bez úrazu) a po promítání filmu na dobrou noc jsme zalezli do pelechu.


Chrám Wat Phu Champasak

Neděle 21.8.2011 - Hned ráno jsme se vydali do přístavu k Mekongu. Chtěli jsme se lodí dopravit do městečka Champasak, které se nachází necelých 50m od Pakse. V přístavu jsme se domluvili s jedním z majitelů lodí (dokonce byl doporučován od Lonely Planet). Nasedli jsme tedy na loď a za 1,5h jízdy po proudu jsme přistával v městečku. Hned v přístavu jsme si vzali tuk-tuka a s ním urazili posledních 7km cesty k chrámu Wat Phu Champasak. Historie tohoto angorského chrámu sahá až do 6.st.n.l. a dokončen byl v 13.st.n.l. Celý chrám byl v roce 2001 organizací UNESCO zařazen do kulturního světového dědictví. Celý chrám se rozkládá v několika patrech. Nejníže se nachází jezero, které obepíná cestu, nad nimi se pak nacházejí pískovcové khmerské zámečky určené k náboženským obřadům a při prohlídce stoupáte po pískovcových schodech až pod vrcholek hory Phu Pasak. Zde se nachází hlavní chrámová svatyně. Z nejvyššího patra jsme si pak užili nádherný výhled na celý komplex a v dáli jsme viděli řeku Mekong. Zpět jsme opět cestovali na lodi, ale tentokrát trvala cesta o hodinu déle, protože jsme jeli proti proudu. Většina z nás skoro celou cestu prospala. Večer jsme se ještě zastavili na nádraží a zjistili si možnosti odjet z Pakse přímo do kambodžského Siem Riap. Pak jsme si domluvili v jedné z turistických kanceláří výlet do oblasti 4000 ostrovů a treking do džungle k vodopádu Tat Fan. Následovala večeře, masáže a film na dobrou noc.


Oblast 4000 ostrovů

Pondělí 22.8.2011 - Ráno nás v 7.30 vyzvedl v hotelu řidič a vyrazili jsme na jižní Laos do oblasti okolo Mekongu. Nejdříve jsme jeli k vodopádu Khon Phapheng. Nejedná se o jeden vodopád, ale o celou kaskádu vodopádů, která je největší v jihovýchodní Asii. Kaskáda je dlouhá 14km. Dále jsme pokračovali směrem na jih, kde jsme přestoupili na dvě lodky, které nás dovezli na druhou stranu Mekongu (takže jsme se v podstatě již nacházeli na území Kambodže) a zde jsme asi půl hodiny pozorovali delfíny tuponosé. Ukázalo se nám jich několik a nejblíže se k nám odvážili na cca 20m. Pak jsme pokračovali loďkami na ostrov Don Khon. Na druhou stranu ostrova nás odvezla dodávka. Zde jsme prošli domorodou vesničkou, kde jsme si koupili grilované banány a žáby. Za vesničkou jsme se zastavili u vodopádu Li Phi. Dále jsme dodávkou pokračovali na oběd. Po bědě jsme nasedli na loď. Tentokrát byla loď větší a tak jsme se do ní vešli všichni. Vydali jsme se mezi ostrovy Don Khno a Don Det a projeli jsme k městečku Ban Nakasang. Odtud jsme se vydali na zpáteční cestu do Pakse. Po návratu jsme koupili na středu lístky na autobus do Siem Reap. Harry vyrazil po večeři na masáže sám a při masáži se mu dostalo několika smělých návrhů od maséra, které s díky odmítnul.


Trek do džungle

Úterý 23.8.2011 - Ráno jsme opět vyrazili v 7.30, ale tentokrát jsme nejeli autem, ale místní otevřenou dodávkou. Od začátku s námi jel rovnou průvodce Sinsai, který nás měl na treku džunglí provázet. Měl s sebou i svoji 21 letou dceru Na, která se na průvodce zaučovala. Naším cílem byla oblast okolo vodopádu Tad Fane, která se nachází v národní chráněné oblasti Dong Hua Sao. Ta se nachází necelých 40km východně od Pakse. Po hodinové jízdě dodávkou nás řidič vysadil poblíž vodopádu E-Tu. Abychom se k němu mohli dostat, museli jsme sestoupit po 102 schodech. Poté jsme vydali skrze malou domorodou vesničku do džungle. Dále jsme pokračovali na náhorní plošinu 3km širokou v nadmořské výšce 900m.n.m. Po cestě jsme viděli krásné motýli a také jsme si ze stromů natrhali a následně ochutnali agáve a pomelo. Prošli jsme kávové plantáže a sestoupili k řece, u které se nacházel vodopád Tad Champee. V období sucha se dá dostat i pod vodopád, ale když jsme u něj byli mi, tak bylo v řece mnoho vody. Přiblížili jsme se k vodopádu Tad Fane. Ten padá do sopečného kráteru do hloubky 120m. Nejedná se o jeden vodopád, ale rovnou o vodopády dva. Na zatím vyrobila hole, abychom si při následné sestupu mohli při chůzi pomáhat. Sestupovali jsme totiž do místa, kde voda přepadá do kráteru. Sinsai nám na začátku pověděl, že máme štěstí, že v posledních dnech nepršelo, jelikož y jsme tento sestup nemohli kvůli kluzkému terénu absolvovat. Sestup jsme absolvovali relativně v pohodě. Na se podařilo ztratit batoh a Michal jí ho pomohl najít. Sestoupili jsme až k říčce. Tady jsme měli poobědvat. Jak nám Sinsai slíbil, čekal nás oběd v laosském stylu. To znamená, že jsme jedli rýži rukama. Uplácela se z ní kulička a ta se namáčela v neidentifikované omáčce. K tomu jsme měli kuřecí a vepřové maso. Pak jakési „buřtíky“, které byli ale neuvěřitelně pálivé. Oběd jsme završili banány a lambutany. Po jídle jsme přebrodili pomocí parašňůry potok Při zdolávání potoka ztratila Na jednu botu, a tak jí Tonny půjčil aspoň "ťapky" aby měla v čem jít . Podobný terén, který jsme slézali dolů, jsme museli vystoupat nahoru. Nakonec jsme došli k vodopádu Yuang, kde byla krásně vidět kruhová duha. Pak jsme již zamířili zpět k civilizaci, nasedli do dodávky a vrátili se do Pakse. Jelikož jsme druhý den vyráželi na autobus do Kambodže poměrně dost brzy, většina z nás šla brzo spát.


Chrámy Angkoru

Čtvrtek 25.8.2011 - Hned po snídani jsme nasedli našich dvou tuk-tuků a vydali se na prohlídku chrámů. Při koupi lístků si nás každého vyfotili a dostali jsme lístky i s naší fotkou. Při vstupu do některých chrámů se vstupenka musí předkládat. Prohlídkou chrámů jsme strávili celý den a opravdu to stálo za to. Nejdříve jsme navštívili komplex Anghor Thom. Mezi několika chrámy jsme objevili i jeden, na jehož rekonstrukci se podílela Česká Republika. Jmenoval se Phimeanakas. Dále jsme přes chrámy Ta Keo a Thommanom dorazili k chrámu Ta Prohm. Ten nám asi učaroval nejvíce. Kambodžané nechali tento chráp dlouho ležet ladem a k rekonstrukci se rozhodli až před pár lety. Díky tomu byl chrám částečně pohlcen džunglí a skrze stavby prorostly obrovské kapoky (tropické stromy dosahující výšky až 70m). Původně se jednalo o budhistický klášter. Jako poslední jsme navštívili nejslavnější chrám – Angkor Wat. Je skutečně monumentální. Se svými pěti věžemi se tyčí nad okolními nádržemi a vodním příkopem. Dodnes není zcela jasné, jestli se jedná skutečně o chrám pro bohoslužebné účely, nebo o hrobku. Nejpravděpodobnější verzí je, že během života krále sloužil jako svatyně a po jeho smrti se stal mauzoleem. Z prohlídky chrámů jsme byli všichni naprosto unešení. Při návratu z chrámového komplexu nám došel tuk-tuku benzín … zase. Takže šel řidič opět shánět benzín. Po návratu do Siem Reap jsme si skočili na masáž a také vyzkoušeli takzvanou rybí masáž, neboli nechat si ozobávat nohy rybami ve velkém akváriu. Ještě jsme si zarezervovali lístky na noční autobus do Saigonu na pátek večer.


Plovoucí vesnice u Siem Reap

Pátek 26.8.2011 - Na další den jsme naplánovali výlet k jezeru Tonle Sap na prohlídku plovoucí vesnice. Opět jsme jeli tuk-tuky … a opět nám došel benzín!!! Našeho řidiče to dost překvapilo, to se totiž tady stává jednou, maximálně dvakrát za deset let!! Chvíli se pokoušel motorku hypnotizovat, a jelikož se benzín sám nedoplnil, začal obcházet vesnické domky a shánět palivo. Za chvíli přijel druhý řidič na vypůjčeném kole a přivezl mu láhev od skotské naplněnou benzínem. Chtěl i jsme mu vnutit další lahev, aby si udělal zásobu, ale to se na nás koukal jako na blázny. Není přeci blbej, že jo??? Dorazili jsme k jezeru a za nekřesťanské peníze si pronajali loď. Projížďka po jezeře, které je poměrně dost zarostlé vegetací (především u břehů), a jehož hranice se dost mění s obdobím dešťů, byla zajímavá. Stavili jsme se na oběd v pojízdné restauraci a vydali se zpět do přístavu. Při cestě zpět ještě řidič druhého tuk-tuku prorazil pneumatiku, takže se muselo opravovat. K dalším nehodám již naštěstí nedošlo. Večer jsme nasedli do autobusu a vydali se směrem na východ k hranicím Vietnamu. Autobuse jsme si sice objednali lůžkoví, ale přijel ve verzi VVIP (ano, není to překlep). To znamenalo, že v řadě nejsou 4 sedačky, ale pouze tři, takže jsme měli o trochu víc místa. To byla poslední z řady „vyjebávek“, trochu kterými nás obyvatelé Siem Reap bombardovali během našeho pobytu. Že nás coby zahraniční turisty chtějí obrat, s tím jsme počítali. Ale jejich počínání bylo vysoko nad asijským průměrem. Přemrštěné ceny, dvojí jídelní lístky, vrcholně oprsklí prodejci, atp. Památky byly úžasné, ale místních lidí jsme už měli dost.


Saigon a konec dovolení v Nha Trangu

Sobota 27.8.2011 - Po krátké zastávce v Phonmpehnu, kde jsme akorát tak nasnídali, jsme pokračovali přes Kambodžsko-Vietnamskou hranici až do Saigonu, dnes Ho Či Minovo město. Vysadili nás v centru a nechali jsme si od dvou cizinek poradit, kde se přesně nacházíme. Jelikož jsme se chtěli ubytovat v ulici De Tham, vyrazili tím směrem. Po pár krocích jsem ale začal tyhle místa poznávat a uvědomil jsem si, že jsme od De Tham jen pár kroků. Ty dvě dobré duše nám poradily úplně blbě. Ubytovali jsme se, zavolali Julii a domluvili si s ní na večer sraz v místní hospůdce. Jelikož jsme měli ještě trochu času, skočili jsme se podívat do tržnice Dan Sinh na staré vojenské vybavení. Večer jsme uspořádali seznamovací večírek Julie se zbytkem skupiny. Večírek se vydařil. Na stole se nám seřadilo 37 velkých Tigerů (cca 25l piva). Po půlnoci jsme zapadli do pelechu.

Další dny jsme strávili prohlídkou Saigonu a výlety do Cu-chi a delty Mekongu.

A na závěr dovolené jsme se na pár dní přesunuli noční busem do Nha-trangu, kde jsme si užili pár dní slunění u moře trochu potápění.


Tak zase někdy ....




5 zobrazení
O Nás

Cestování nás baví :-)

Snažíme se proto cestovat a objevovat nové země a nová místa jak je to jenom možné.

Chcete vědět víc?

 

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now