14. – 15.3.2012 – Praha – Soul - Manila
Na potápěčsko-cestovatelskou výpravu na Filipíny jsme vyráželi ve dvou skupinách. Harry s Petrou vyráželi ve středu ráno přes Amsterdam. Já s Žanetou, Péťou a Honzou jsme odjížděli ve středu večer a do Manily jsme letěli přes Soul.
Let z Prahy do Soulu trval 10 hodin a díky tomu, že jsme letěli v noci, nám let rychle uběhnul. Přestup v Soulu jsme si zpříjemnili malým výletem k blízkému chrámu. Při mé minulé návštěvě letiště v Soulu se za hodinový výlet platilo 5USD, od ledna 2011 je ale výlet zadarmo. Po návratu z výletu jsme se s Žandou oddělili od zbytku výpravy a využili výhody mé zlaté karty ČSA a umístili jsme se do salonku Sky Teamu. Zde jsme si dali baštu a stihli přes internet vyřídit poslední resty z práce. Následný čtyřhodinový let do Manilly byl kraťoučký a k oživení došlo jen při mírné strkanici s jedním z cestujících, který si jako palubní zavazadla dotáhnul 3 kufry o velikosti běžných zavazadel. Ty si samozřejmě umístil všude okolo svého místa, mimo jiné i tam, kde měly být naše kufry. Nakonec jsme svá místa pro kufry uhájili a spolucestující na nás vrhal zlověstné pohledy
Po přistání v manile jsme dostali od Harryho SMSku se jménem hotelu, kde se s Petrou ubytovali. Vzali jsme si taxi a dorazili za nimi. Na druhý den zajistili auto, které nás mělo odvést na vodopády Magdapio na řece Pagsanjan. U vodopádů se natáčely poslední scény legendárnímu filmu Apocalypse now. Na večer pak udělali rezervaci na noční autobus do Banaue.
16.3.2012 – vodopády Magdapio
Z Manily jsme vyrazili hned v sedm hodin ráno. Čekala nás totiž 100km dlouhá cesta na jihovýchod od Manily. Cesta k vodopádům trvá 3-4 hodiny podle ucpanosti silnic. Řidič nás vysadil u jedné z agentur, u kterých se pronajímají lodě na výlet k vodopádům. Každá loď má dvoučlennou posádku. Kluci se docela nadřou, než loď dostanou přes několik peřejí až k vodopádu (střídavě pádlují a strkají loď proti proudu). Cesta vede překrásným kaňonem. U vodopádu vysedáme z lodí a přesedáme na vor (všichni krom Harryho). Dva filipínci nás s vorem protáhnou pod vodopádem a zpátky. Docela mazec. Nechat si na hlavách helmy, které jsme dostali hned na začátku výletu, by bylo rozhodně užitečné. Ale co, zvládli jsme to i bez nich. Cesta zpátky po proudu je poměrně rychlá. Na zpáteční cestě dodávkou říkáme řidiči, aby nám zastavil někde na oběd. Zdůrazňujeme, že chceme místní restauraci. Poprvé nám zastaví u fast foodu. Sice místního, ale je to jakási filipínská obdoba KFC. Tím vezme za vděk jen Žanda, která z místní kuchyně lehké obavy. Další dvě restaurace, kam se nás řidič pokusil upíchnout, byly kýčové turistické, a ještě navíc předražené. Až na čtvrtý pokus nám zastavuje u malé jídelny. Jídlo je v pohodě a za oběd pro šest lidí (včetně piva pro každého) tu necháváme 200kč. Pokračujeme v cestě zpět do Manily. Díky zácpám se cesta prodlužuje a vracíme se až v šest hodin. Máme čas akorát tak na večeři (dáváme si čínské Dim – sam) a vydáváme na nádraží. Po zakoupení lístků nasedáme do nočního autobusu (bohužel ne lůžkového jako v NAMu) a vydáváme se na devítihodinovou cestu na sever do městečka Banaue.
17.3.2012 – Banaue
Do Banaue přijíždíme s dvouhodinovým zpožděním. Našli jsme si hotýlek kousek od autobusového terminálu a z balkonu máme výhled přímo na střed Banaue. Domlouváme si s místním průvodcem půldenní výlet a jdeme se na chvíli natáhnout (vzpamatovat se z cesty autobusem). Teda kromě Honzy, ten si pronajímá tuc-tuc a vyráží na průzkum blízkého okolí.
Na několik příštích dní máme v okolí naplánovány výlety v okolí rýžových polí, které jsou někdy označovány jako „osmý div světa“. Některá z polí jsou začleněna do kulturního dědictví UNESCO a jsou stará 2000 let.
V jednu hodinu odpoledne máme sraz s průvodcem a v místním „jeepney“ vyrážíme na výlet. Jeepney je prostředek místní dopravy. Jedná se o jakési autobusy místní výroby s plechovou karoserií. Namířili jsme si to k rýžovým v Hapao. Cesta trvá asi dvě hodiny. Procházíme skrze rýžové pole, až dorazíme k malému bazénku. Zde se míchá voda z říčky Hapao s termální pramenem. Voda v bazénku má mezi 33 – 38°C. Po krátkém koupání se vracíme zpět k vozidlu. Vycházka trvala asi dvě hodiny. Jeepney se vracíme zpět do Banaue. Dáme si véču, prohlédneme fotky, pustíme film a jdeme na kutě.
18.3.2012 – Sagada
Na neděli jsme si domluvili výlet do městečka Sagada. Zde jsme chtěli navštívit jeskyně.
Tentokrát jsme jeli dodávkou a cesta trvala 3 hodiny. V Sagadě jsme se nejdřív zajeli podívat na pohřební jeskyně z vyhlídky Sugong Hanging Coffins. Zde jsou vidět rakve přichycené ke skále, které jsou zde již přes 1000 let. Dále jsme navštívili vstup do jeskyně Lumiang Burial, kde jsou naskládány další rakve. Z tohoto místa se také do jeskyň vyráží na 4 hodinovou procházku. My jsme si zvolili dvouhodinový okruh, a proto se přemisťujeme ke vstupu do Sumaging Cave.
Do jeskyně jdou s námi dva průvodci s plynovými svítilnami. Po sestupu do jeskyně nám průvodci ukazují místo, kde bychom si měli nechat boty, a jít dál bosy. Prolézáme skrze jeskyňky, chvílemi vodou, někdy pomocí lan. Na konci jsme všichni mokří a docela dost špinaví, ale stálo to za to!!!
V Sagadě si dáme oběd a vyrážíme zpět na hotel. Po cestě zpátky do Banaue míjíme další a další nádherná rýžová pole.
Večeříme v Banaue. Všichni kromě Žanety, která leží na pokoji a dává si Smectu. Večer si ještě domlouváme výlet na další den.
19.3.2012 – Banaue a přejezd do Manily
Ráno se s Žnaetou domlouváme, že raději zůstaneme na hotelu, dokud se jí žaludek neuklidní. Ostatní vyrážejí na výlet do oblasti Batad.
Po obědě je Žandě již lépe, tak vyrážíme aspoň na krátkou prohlídku městečka a tuc-tucem se necháváme vyvést nad město na vyhlídku. Odsud se kocháme vyhlídkou na rýžové terasy a v pozadí Banaue. Zpátky jdeme pěšky. Po obědě a trochu brousení po netu se vracíme na pokoj. Zde je již zbytek výpravy, naprosto zničen výšlapem rýžovými poli k vodopádu. Teda kromě Honzy, který si jako jediný z výpravy přivezl i nějakou fyzičku.
V sedm nasedáme do nočního autobusu a vydáváme se zpět do Manily. Přijet jsme měli ve čtyři. Sice byly po cestě opět zácpy, nicméně řidič se většinou řídil heslem, že červená na semaforu je v podstatě jen orientační. Takže jsme byli v Manile ještě před čtvrtou hodinou ranní.